Podluží

Znáte ten pěkný kout našeho Slovácka mezi Břeclaví a Hodonínem? Onu mírně zvlněnou rovinu obilných polí s řepnými lány, prostoupenou pásy kukuřice, sem tam se zatoulaným drobným hájkem a pečlivě obdělávaným vinohradem? Kraj velmi rázovitý, kraj hrdých a kurážných lidí s jiskrným okem a pěsničkou na rtech. Takové je Podluží.

Život na podlužácké dědině měl svůj zákonitý rytmus, doplňovaný a zkrášlovaný různými zvyky a obřadnostmi často velmi starého původu, které provázejí Podlužáka po celý život. Nejvyšší vážnosti se těší hody, slavené v každé dědině velmi okázale. Tu se schází celé široké okolí a slaví největší slavnost obce. K hodům neodmyslitelně náleží i tanec a zpěv.

Neobyčejně pěkný podlužácký kroj je i s celým ostatním lidovým uměním výrazem nadání lidu, jeho nespoutaného živého temperamentu, záliby v pestrých a čistých barvách a poměrně zámožnosti kraje. Kroj není zde jen povrchním pozlátkem a parádou, nýbrž vnitřní nutností: je výkvětem přirozeného uměleckého nadání a tvořivosti. Je zkrátka pravým a nefalšovaným obrazem kraje a hlavně jeho lidu.

citace z: DOSTÁL, Joža. Soumrak moravského Podluží. Brno: J. Dostál, 1944. 17, 1 s.

Když se dnes projdete vesnicí na Podluží, nespatříte všechny její obyvatele v krojích, jak to kdysi bývávalo. Jen občas nějakou tetičku, která se honosí ženským všedním krojem. Pochopitelně ne všechny zvyky zavál čas. Když se blíží den, kdy je vysvěcen místní kostel, zpustí se koloběh příprav na domácí hody.

Každá hospodyňka obstarává domek a upravuje zahrádky. Sejde se rodina a spolu od brzkého rána pečou koláčky: makové, povidlové, tvarohové, anebo ořechové. Ačkoliv má každá vesnice odlišný typ koláčů (posýpátko a typ zabalování), jedno mají společné - všechny jsou vynikající.

O hodovní neděli se všichni těší z pohledu na krojovaný průvod, který se za doprovodu dechové hudby přesune pod hodovou máju, kterou většinou staví ručně domácí chasa za pomoci statných pomocníků. Zde všichni tancují, veselí se, popíjí lahodná vína a pojídají domácí koláčky. Toho veselí trvá zpravidla tři hodové dny, kdy se hoduje do brzkých ranních hodin.